Pro mého vnuka Adámka
Mám Adama.
On velkou radost přinesl s sebou na Zem.
Jak kdysi bylo „důležité míti Filipa“,
tak tenhle človíček je pro mne stejný dar.
Já omládla jsem o dvacet let rázem
a lezu po čtyřech a houkám jako sova „hú“,
jak pes tu štěkám, Áďu chytám za nohu
a nevadí mi moje šedesátka v šíji.
Chtěla bych mnohé vysvětlit mu, říci,
povědět o stromech a travách na stráních
(dnes viděl poprvé, jak z nebe padá sníh....).
Někdo mi říká, že roční dítě tyhle vědomosti míjí...
....jak člověk ten se mýlí! Jak slepý je a spící!
To dítě chápe, vnímá svět a nehodnotí, od něho učíme se každý den.
Když řečí svou mi dává vědět, co jímá jeho srdce, duši,
a co se nelíbí a kdy je spokojen,
tu vím, že bude z něho Člověk, jak se sluší.
Adámku milý, přeju Dobrý den!