Vyznání. Mým dětem
Vyznání
Kdysi jsem držívala stejné ručičky:
jednu baculatou, měkoučkou, ale pevnou a klidnou. Druhou hubeňoučkou
a o to více potřebující oporu a mou sílu.
Jedna měla v sobě něhu i vzdor, druhá byla mazlivá i pyšná. Obě byly tolik zranitelné ve své důvěře a já se tolik bála, aby se jejich hebký stisk neztratil ve zlém světě kolem nás.
Teplo těch malých dlaní mi dávalo sílu, pomáhalo mi při bolesti a léčilo vyčerpání a únavu. Když se mi ovinuly kolem krku, cítila jsem uvolnění a klid, odpuštění a lehkost.
I teď, po letech, mívám ty samé pocity a s pohnutím zjišťuji, že stejně jako kdysi Jéňova a Luboškova, se mne drží i další dvě, úplně stejné. Vítečkova baculatá, měkoučká, ale pevná a klidná a Jitunčina, potřebující oporu a mou sílu.
S údivem si uvědomuji, ŽE MI BYLO JEŠTĚ JEDNOU DOPŘÁNO tohle zažít. Už teď dobře vím, že právě tohle je štěstí.