Děti
Děti
Často slýchávám “Dnešní děti jsou zlé, jsou nevychované, daleko horší než kdy byly,“ NEMYSLÍM SI TO. Děti jen nejsou vychované k dobrému. Nemají příklad ani doma, kde se rodiče hádají, bijí, plivají po sobě nadávky a pomlouvají tchyně, jejich babičky. Nemají vzor ani ve škole, kde učitelé dávají najevo nechuť učit. Znám i případy, kdy děti samy „bojují“ za pravdu ve školách, za to, aby se mohly alespoň vyjádřit. Nemají vzor ani v politicích, kde je lež a podvádění na denním pořádku a neúcta k druhému v každém jejich slovu. Neznají příklady ani z televize a netu, kde se všechna ta špatnost znásobuje tím, že je to prezentováno jako docela normální jevy.
Co tedy ty děti vidí a zažívají? Odpověď známe všichni. Vidí NÁS. Zažívají NAŠE poklesky, podvody a lži. Poznávají, že bez pravdy mohou klidně žít a dokonce je to snazší. Mnohdy se jim to dokonce jejich rodiče snaží vtlouci do hlav. To je to, co děti dohnalo k nynějšímu stavu jejich mysli, jejich zdraví, jejich pocitů…. Jsou to naše zastaralé názory, jsou to naše výchovné prostředky a zvyklosti hodné vymření. Je to nevšímavost jejich rodičů, učitelů, je to neschopnost pohladit je a vyslechnout.
S mnoha dětmi se setkávám na táboře a děsím se. Ne jejich názorů a potřeb, ale jejich pocitů prázdnoty, nemožnosti cokoli změnit, pociťovaného nepochopení. Malé holčičky tvrdí, že jejich maminky nestojí o obejmutí a svěření holčičích tajemství. Prý „moje máma to nechce slyšet…. moje mamka mě odstrkuje, když se jí chytím….“ Ne, tohle nemohu pochopit. Na co tyhle maminky čekají?
Dochází jim, že může být za nějakou dobu z nějakého důvodu pozdě? A co to zanechá v tom dítěti?
Děti by tolik chtěly žít jinak, mnohé mají pocit, že se narodily příliš brzy, že sem nepatří, mnohé myslí na sebevraždu, protože jsou přesvědčené, že ani jejich rodičům na nich nezáleží…. jak je tohle možné? Co jim to dáváme, že mají takovéhle cítění? Rodiče, nechybí vám vaše dítě? Je přece vaše, váš chlapeček, holčička nejnádhernější, co je to s vámi, že je necháváte v samotě a s jejich strašnými představami? To přece není jejich vina, že se takhle cítí! To my jsme jim zapomněli říkat, že je milujeme nade vše, to my jsme jim zapomněli připomínat, že jsou naším pokladem, to my jsme je pustili do světa nepřipravené, to my zavíráme oči nad jejich „hloupými“ problémy.
To my máme své dospělácké starosti, důležitější než naše děti, to my máme potřeby klidu a odháníme je, to my jsme je naučili nevšímat si. Zlobíme se, že nás nepustí sednout v autobuse…. a my jsme to dělali? Ne. Byli jsme stejní. Od koho se to mohli naučit? Nechápeme, že neustále sedí u počítače…. a co jsme čekali, když jsme jim ho pořizovali? Vždyť jsme od nich chtěli mít pokoj!
To my, rodiče, jsme možná viníci, ale ty děti ne. To ony si nás vybraly za rodiče, doufajíce, že je ochráníme, protože my jsme ti jediní správní a my…. my jsme je zklamali. Protože děti cítí křivdu vždy stejně, ať je to neporozumění si s mámou, nešťastná láska nebo nevěra táty. Vždycky se jim bortí svět. KAŠLOU NA DUCHA, BOLÍ JE DUŠE.
Myslí na to, jak skončit se životem, protože nevidí žádnou radost kolem sebe, neslyší pochvalu, nemají vizi šťastného života. I od nás slyší pouze to, jak je „v životě samá korupce a soused nepřející, učitelé do sebe zahledění a ve zdravotnictví arogance“. Přesto vidí, jak se medicíně dáváme denně všanc a sousedovi házíme přes plot svůj nepořádek. Copak si z toho ty naše děti mohou vybrat? Jsou už dost velké, takže chápou rozdíl mezi pravdou a lží, bohužel i NAŠÍ lží, takže nějaký ten rodičovský vzor se v nich obrovskou silou pere. Ale jsou natolik malé, aby samy dokázaly cokoli změnit. Tyhle děti a mladí se totiž skutečně zamýšlejí nad smyslem života, smyslem zodpovědnosti, smyslem pravdivého a pláčou, protože nenalézají odpověď.
Chraňme své děti, jsou velmi jemné a citlivé, jsou svědomím světa. Jsou daleko vidícími a dopředu tušícími, jsou plně napojené na soucítění a pomoc všem okolo sebe. Usmívejme se na ně ústy i očima, vždyť kdo víc si od nás zaslouží dotek, pohlazení a pochopení než naši nejbližší?
Bolest z odstrčení je krutá a nemilosrdná. Je to pocit prázdného srdce, které přesto je plné lásky. Ano, lásky, jenže není komu ji dát. Ne, že by člověk nechtěl ji dát, jen o ni nikdo nestojí.